Vlado Mrázik:
„Lidé architekturu vnímají.”

Od 2. února 2017Nezařazené

Vlado Mrázik nám pomáhá najít ve věcech třetí rozměr. Co všechno má mladý architekt na Slovensku a v zahraničí za sebou, co ho inspiruje a co v kariéře teprve čeká se dozvíte z našeho rozhovoru.

Studoval si na VŠVU – katedře architektonické tvorby. Co tě na škole nejvíce bavilo?

Určitě ateliérová tvorba. Myslím, že volnost semestrálních zadání poskytovala široký prostor pro osobní kreativní rozvoj. Každý si volil sám, jaký postoj k tématu zaujme, případně jaké nástroje – ať už digitální nebo haptické – použije na ztvárnění svých nápadů. Při závěrečných obhajobách tak člověk mohl číst z projektů jak kdo myslí a tvoří.

Co tě během studia nejvíce ovlivnilo?

Asi se to nedá shrnout na jednu konkrétní věc. Spíš bych řekl, že celý zážitek studia na akademické půdě ve mně zanechal doživotní následky (smích). Lidé na katedře fungují jako otevřená komunita. Často se o svých projektech a nápadech mezi sebou baví. Člověk tráví množství času ve společném ateliéru, neutíká po skončení přednášky hned domů. Za velký bonus také považuji princip vertikálního ateliéru, kde studenti různých ročníků sdílejí ateliér. Při práci v týmu vzniká zajímavá situace, kde musí oscilovat mezi několika názory a přístupy. Člověk se tím trénuje v komunikaci a v prosazování svých nápadů. Přibližuje se to tomu, co následně zažívá v reálném pracovním životě.

Pracoval jsi už při studiu?

Ano přivydělával jsem si prací pro ateliér Idealarch. Dělal jsem zejména modeling assetů do scén v 3ds Max a nějakou pomocnou robotu ve Photoshopu. Později jsem tu spolupráci musel dočasně přerušit kvůli stáži v Miláně, ale dodnes jsme v pracovním kontaktu.

Jaké pro tebe bylo po škole setkání s realitou?

Myslím, že to nebylo žádné terno. Na kvantum roboty a přesčasů jsem byl zvyklý už ze školy, takže po pracovní stránce jsem až takovou facku jako mí vrstevníci nedostal. Spíš mě zaskočilo, jaké neuvěřitelné množství byrokracie a jiných povinností je spojených se zahájením podnikání.

V čem se liší práce ve školním ateliéru od toho ve firmě?

Určitě je to různé případ od případu, ale myslím, že to záleží zejména na velikosti ateliéru. V malých ateliérech funguje většinou každý jako „generalist“ a dělá všechno od půdorysů až po kávu – podobně jako během školy. Ve větších se práce výrazně distribuuje, což na škole funguje pouze v menší míře při práci v týmu. Osobně jsem si tímto prošel postupně. Začal jsem pracovat pro dvojici mladých architektů, fungujících pod názvem Nextwork. Zpočátku se dělalo zejména pro slovenské klienty, později se ateliér přeorientoval na produkci pro spřátelenou dubajskou projekční firmu ae7, díky čemuž se měřítko projektů exponenciální křivkou vyšvihlo.

001

Jak probíhal tvůj trénink? Na co ses zaměřoval?

Když jsem naběhl do pracovního procesu, začal jsem úplně od píky. Vyráběl jsem fyzické modely architektury pro několik projektů. Později všechny možné grafické činnosti v 2D sofwarech s občasným přičichnutím do samotného navrhování. Nakonec jsem se dostal k 3D grafice. K ní jsem inklinoval už od prvních ročníků vysoké školy.

Jaké jsou tvé oblíbené pracovní nástroje?

Z těch digitálních jednoznačně 3ds Max a Photoshop. Jinak tužka + papír stále patří k nejrychlejším způsobům přenosu myšlenky do hmotné podoby. V poslední době jsem si také oblíbil grafický tablet.

Řekni nám něco o projektech, na kterých jsi po škole pracoval. Jsou vůbec některé na Slovensku?

Pracoval jsem na několika zajímavých projektech menších, středních i větších měřítek pro slovenské klienty. Za zmínku stojí práce na projektu filmových studií v Jarovce. Práce pro Dubaj je zas z úplně jiného soudku. Dělal jsem set vizuálů pro mnohé obchodní domy, rezidenční komplexy, hotely, i Masterplan z ptačí perspektivy. V tomto duchu se moje spolupráce s Dubají nese i nadále.

Proč je to podle tebe tak?

Množství dubajských projektů oproti Slovensku je dáno zejména trhem. Dubaj je neuvěřitelně rychle rostoucí a vyvíjející se ekonomika. Projekty se ve srovnání se slovenskými hýbou šílenou rychlostí a stále je jejich velké množství, takže o práci není nouze.

V čem je pro tebe jiné pracovat na projektu luxusního hotelu v Dubaji oproti běžnému projektu doma s rozpočtem při zemi?

Netřeba se nechat oklamat zdáním, že solventním klientům z Dubaje nevadí rozhazovat peníze. I když se dbá na luxus a drahé materiály, často je mnoho rozhodnutí podřízených čistě finanční efektivitě. Zásadní rozdíl je však v měřítku, v níž se člověk naučí uvažovat. Zatímco při řešení interiéru nebo rodinného domu mě musí zajímat každý detail, při navrhování celých obytných čtvrtí až urbanismu člověk uvažuje v zónách, bulvárech a o celkové infrastruktuře.

002

Znamená větší rozpočet snadnější práci pro architekta?

Snadnější práci pro architekta/designéra/visualizéra znamená zejména osvícený klient. Žádný rozpočet nezachrání vaši motivaci, pokud máte svázané ruce. Jakýkoliv projekt může být přetaven do zajímavého díla, pokud funguje komunikace a klient má důvěru v to, co děláte. Osobně se rád snažím do svých vizuálů zapracovat nějaký příběh. Věřím, že pokud člověk uvidí ve vizualizaci jistou dávku narativnosti, podprahově k ní bude inklinovat více než ke sterilní, všude dokonale nasvícené architektuře obklopené bezduchou stafáží. Mohou tak vzniknout úžasné kusy CG-artu. Mnohokrát tomu však tak není. Myslím, že člověk pracující v kreativní sféře často nemá ten ,,luxus,“ kde by klient necítil potřebu diktovat mu postup práce. Když ležím u zubaře, také mu nemluvím do toho, jaký má zvolit vrták. Přišel jsem za ním, protože dokáže něco, co já ne. Toto je však nevyčerpatelné téma na pivo s lidmi od fochu.

Jak vnímáš poptávku po kvalitní architektuře na Slovensku?

Myslím si, že se to začíná ubírat správným směrem. Lidé architekturu vnímají. V konečném důsledku nás všude obklopuje. Velké projekty měnící panorama města vidí a rozebírá široká veřejnost, ať už laická nebo odborná. Stačí si prohlédnout udělování cen CE ∙ ZA ∙ AR a člověk zjistí, že i u nás se najdou klienti ochotni podílet se na vzniku zajímavé architektury. Je ale třeba jedním dechem říct, že stále bohužel platí rčení ,,Dobrého hodně nebývá.“

Myslíš, že se dělají pořádně věci i u nás?

Určitě ano, ale veřejnost o nich tolik neslyší. Lidé jsou spíše naučeni brblat večer u televize nad dalším harampádím, co někde vyroste. Sympatickým příkladem je vyhlašování architektonických soutěží na dlouhodobě sporné zóny v Bratislavě, jako například nedávná soutěž na rekonstrukci Cvernovka.

Co si myslíš o nových projektech, které se staví v Bratislavě?

Osobně mi nejvíce imponují ty, které kromě vlastní parcely uvažují i v širších souvislostech a nad vlivem na své okolí. Projekt Eurovea například integroval přístup k Dunaji a plynule tím navázal na nábřeží. Stále se ale máme co učit o práci s veřejným prostorem. Ten považuji za největší slabinu Bratislavy, když nepočítám hlavní vlakovou a autobusovou stanici. Stačí si nastudovat práci dánského urbanisty Jana Gehla a člověk si uvědomí, že máme co dohánět.

Potěšilo tě, že bude mít Bratislava projekt od Zahy Hadid?

Je výborné, že se oslovují do soutěží i zahraniční ateliéry. Postupně se tím snad potlačí ten jednostranný pohled, že všechno od slovenských developerů je a priori špatné. Na naší scéně jde o určitě zajímavý development a jsem zvědavý na jeho realizaci. Ale myslím si, že na poměry studia Zahy Hadid jde spíše o průměr.

003

Co si myslíš o úrovni architektury v sousedních Čechách? Máme podle tebe co dohánět?

Nemám takový přehled o současné architektuře v Čechách, proto si netroufám hodnotit a srovnávat. Z osobní zkušenosti mohu říci tolik, že Praha je pro mě nádherná. Množství romantických uliček a zejména citlivě zachovaný původní charakter města. V tomto směru, myslím tím památkářskou ochranu, máme určitě co dohánět.

Jaký máš názor o pestrých fasádách v našich městech a obcích? Nevadí ti to?

Někdy když se vezu přes Karlovu ves v Bratislavě, mám pocit, že někdo rozdával zdarma vědra s barvou. Tak to dopadne, když o tom rozhodují na domovních schůzích laici. Zde demokracie očividně není ideálním způsobem vlády.

Už v Čechách se dá pozorovat větší cit pro zachování tradiční venkovské architektury. Myslíš, že by u nás měly platit nějaká omezení?

Myslím, že jistý level regulace by se měl dodržovat, ať se z panorama venkova postupně nestane prohlídka eklektismu.

Bratislava se mění neuvěřitelným tempem. Jak vnímáš změnu urbanistického řešení města?

To je velmi komplexní otázka. Kdybych měl vypíchnout jedno silné pozitivum, bude to snaha koncentrovat projekty s výškovými stavbami do společné zóny kolem Čulenova a Landererovej ulice, namísto náhodného roztrušování po mapě. Začíná se tím tvarovat panorama města. Ve zmíněné zóně má stát právě i development od Zahy Hadid.

Často nám pomáháš při 3D vizualizacích a při tvorbě konceptů, baví tě spolupracovat s digitální agenturou?

Samozřejmě, baví. Zejména je to pro mě skvělý únik od každodenní rutiny.

Co očekáváš od spolupráce s kreativci z reklamní agentury?

Taková spolupráce člověku rozšiřuje obzor ve smyslu představivosti. Dobrý branding je často plný skvělých grafických přístupů či trefných sloganů. Toto vše se někde v hlavě zachycuje a člověk to pak podvědomě v budoucnu recykluje. Podobně jako slovní zásobu, když čte množství dobrých knih.

004

Jak agentura spolupracuje s architektem při různých projektech, například při řešení koncepce prodejen nebo při navrhování exteriérů budov? Jakou roli zde podle tebe hraje branding?

Myslím, že zde nastává zcela přirozený cross-profession. Branding se už stává interiérovým designem a vice versa.

Měl by designér při větším projektu re-brandingu konzultovat svůj záměr s architektem nebo s interiérovým designérem?

Ta otázka by se dala položit i opačně. Tedy zda by interiérový designér/architekt neměl při řešení podobných prostorů přizvat ke spolupráci člověka se zkušenostmi v brandingu. Pokud by taková spolupráce nevázla na komunikaci, mohli by se tím navzájem kreativně obohatit.

Nyní trochu odbočím, kde hledáš inspiraci?

Vždy mě bavilo tvořit, kreslit, něco formovat. Fascinují mě práce concept-artistů a environment matte-painterů jako jsou Martin Deschambault, James Paick či Donglu Yu. Dokáží jednoduchým gestem, kompozicí či barvou navodit neuvěřitelnou atmosféru. Často chodím pro inspiraci na stránky jako cgsociety.org, artstation.com, cgplus.com. Už jsem si zvykl, že se u mě projevuje nemoc z povolání. Třeba když se na dovolené zadívám na různé přírodní či městské scenérie, na světelné podmínky nebo materiály. Nafotím si to a celou dobu uvažuji nad tím, jak bych daného efektu dosáhl digitálně v 3D/2D.

Co děláš, když potřebuješ vypnout?

Ideální způsob je pro mě sport a hudba. Posilovna, kolo, brusle, lyže, kytara… Vlastně cokoliv. Člověk totálně vypne a zároveň tím udělá něco pro své zdraví, win-win. Musím se přiznat, že jsem také vášnivý hráč, proto inklinuji k tématice počítačových her a světů, které se pro ně vytváří. To je scéna, ke které jsem z profesionálního hlediska zatím neměl možnost přičichnout, ale je to pro mě určitě lákavé.

Jak vypadá tvůj ideální pracovní den?

Vstanu, najím se, žádné dodatečné korekce od klienta nepřicházejí. Mohu nikým nerušen ,,makat“ celý den.

Máš recept na dokonalou dovolenou?

Zhruba před třemi lety jsme s kamarády objevili kouzlo surfingu. Od té doby každý rok jezdíme někam do exotiky zažívat kulturní šok a užívat si fantastické vlny. Zatím poslední destinací byla Srí Lanka. Vřele doporučuji.

S vaším projektem vám rádi pomůžeme.
Ozvěte se nám, sedneme si k tomu.

Kontaktujte nás